Psychická traumata a jak při nich pomáhá zpěv

Lidská duše toho vydrží hodně. Jenže má taky určitou hranici bolesti, která, když se překročí, je to jako kdyby člověku někdo propíchnul srdce mečem. Jeden můj kamarád z mládí, tvrdej chlapík, co dělal judo a skákal padákem, mi jednou řekl, že se ani tak nebojí fyzické bolesti, jako té duševní. Nebyl to žádnej srab. Ale asi už měl tenkrát za sebou situace, které se možná podobaly těmto:

  • matka čeká dítě, které ve skutečnosti vůbec nechtěla mít, a tak se tajně pokusí jej zabít – dítě tento pokus o vraždu přežije
  • dítě přijde na svět, ale v útlém věku zemře jeho matka (nebo otec)
  • dítě vyrůstá v rodině, kde si ho nikdo nevšímá, matka nereaguje na jeho potřeby a zanedbává ho
  • dítě nebo i dospělý člověk žije dlouhodobě pod jednou střechou s násilnickou osobou, nachází se tedy v permanentním ohrožení. Toto násilí může mít jak fyzickou, tak emocionální podobu (např. nepředvídatelné agresivní výbuchy hněvu).

Psychické trauma znamená, že jsme zažili situaci, která pro nás byla natolik nesnesitelná, že jsme se báli, že umřeme nebo jsme si uvědomovali, že i když nám pravděpodobně hrozí smrtelné nebezpečí, nemáme žádnou šanci proti tomu cokoliv podniknout. Byli jsme bezmocní, neměli jsme nad situací žádnou kontrolu. Tomu se v psychologickém kontextu říká psychotrauma.

Pro naše téma je důležité vědět, co taková traumatizující zkušenost s člověkem udělá. Trauma není totéž, co stres. Když se dostaneme do stresu, naše tělo se nabudí, psychika zúží pole pozornosti na zdroj ohrožení, ale jakmile stresující situace odezní, znovu se uklidníme a naše síly se mohou obnovit.

U traumatu je tomu jinak. Traumatická událost způsobí změny v našem mozku, v těle i v psychice. A to dost závažným způsobem. Je to jako když na nějaké místo dopadne granát a všechno, co se na tom místě nachází, roztrhá na kusy. Trauma také roztrhá naši osobnost na kusy, které už pak nejsme sami schopni zpátky propojit.

Ztratíme kontakt se sebou, takže například necítíme své tělo. Dále je poškozena naše důvěra v druhé lidi, takže jsme hendikepováni i v tomto ohledu. A protože – jak známo – dobré vztahy hrají důležitou roli pro zdraví a psychickou pohodu, ztrácíme tak velice důležitý životní zdroj.

Dostáváme se pomalu k jádru problému. Abychom pochopili, jaké nenávratné škody psychické trauma člověku působí, budeme si muset na pomoc přizvat biologii lidského těla. Řeč bude o autonomním nervovém systému (ANS).

Jak už bylo řečeno, jedním z charakteristik traumatické situace je to, že nad ní nemáme absolutně žádnou kontrolu. Tím se myslí, že naše vůle, naše chytrost, ani naše svaly nezmohou nic. A právě v takový okamžik za nás kontrolu přebírá… ano, správně: autonomní nervový systém.

Když se blíží nebezpečí (opilý otec přijde v agresivní náladě domů), rozehraje hru sympatický nervový systém – aktivuje tělo, mobilizuje síly. Jeho protihráč – parasympatikus nebo také nervus vagus – má zase za úkol uvést tělo zpátky do klidu a dovolit mu, aby se uvolnilo a zregenerovalo (pokud se matce podaří uklidnit otce, který pak padne do postele jako špalek a usne).

Pokud dítě žije v trvalém ohrožení – nikdy neví, kdy opilý otec udělá něco matce nebo jemu samotnému – dostane se brzy do stavu, kterému se říká chronický stres, protože musí být neustále ve střehu. Parasympatický systém už se téměř nedostane ke slovu. Chronický stres je stresem toxickým a o jeho negativním vlivu na lidské zdraví už dlouho víme.

Konečně se dostáváme k vlastní traumatické situaci – když člověk pozná, že nebezpečí, ve kterém se nachází, je příliš velké a jeho síly příliš slabé, zapne se (opět bez možnosti naší kontroly) program, kterým je naše tělo vybaveno pro stav nouze: tzv. thanatóza (předstírání smrti).

Tento program řídí evolučně nejstarší část nervu vagu, tzv. dorzální (zadní) vagus. Veškerou energii, kterou do těla napumpoval sympatikus, musí dorzální vagus rychle utlumit. Tělo ztuhne a vypadá jako mrtvé. V tuto chvíli duše ztratí kontakt s tělem. Odpojí se. Přestaneme vnímat. Člověk ztratí vědomí.

Uvnitř ale pod ztuhlým krunýřem stále řádí energie boje a útěku. Jsme jako zabrzděné auto, kterému šílený řidič usilovně dupe na plynový pedál. Chtělo by se nám utéct, ale nejde to. Toto je koneckonců obraz, který mnozí z nás znají ze snů(!)

Pokud traumatickou situaci přežijeme, procesy, které jsou popsané výše, probíhají v našem těle dál. Cítíme vnitřní psychický i tělesný neklid. V noci se budíme. Máme pocit, že se dusíme. Po těle nám vyráží studený pot. Máme svíravé pocity u srdce nebo křeče v žaludku.

Jak probíhá terapie? O co v ní jde?

V terapii traumatu jde v zásadě o to, pomoci autonomnímu nervovému systému dostat se do jeho ideálního stavu fungování. Vyřadit z provozu dorzální nervus vagus a nastartovat funkci předního (ventrálního) nervu vagu. Ventrální nervus vagus totiž umí tělo zklidnit a je základnou pro naši schopnost žít v bezpečných vztazích s druhými lidmi. Když je tento přední nervus vagus dobře vyvinutý a má vysoký tonus, vnímáme sami sebe jako silnou osobnost, těšíme se stabilnímu zdraví a dokážeme utvářet uspokojivé vztahy.

Lidé s traumatickými zážitky mají tělo, které ztratilo schopnost aktivovat ventrální vagus. Tito lidé se neustále nacházejí ve stavu ohrožení, mají problémy se sociálními interakcemi, nedokáží se zklidnit. Jsou neustále ve střehu a jsou přecitlivělí. Často mohou mít také srdeční problémy.

Terapii traumatu můžeme účinně podpořit zpěvem

Opravdu! A není to žádné šarlatánství 🙂 Správný způsob zpívání (rozuměj: za použití bráničního dýchání a s volným tvořením tónů) totiž dokáže regulovat vagální tonus, o němž byla před chvílí řeč. Chceme-li být zdraví, potřebujeme mít vagální tonus vysoký.

Ten je možné zvýšit:

  1. právě díky hlubokému bráničnímu dýchání, které používáme při zpěvu. Toto dýchání by mělo být ideálně pomalé a rytmické, takže se logicky hodí zpívat spíše pomalejší melodie, které se opakují (tím je splněn požadavek rytmičnosti).
  2. Ještě zajímavější je skutečnost, že nervus vagus je napojen na naše hlasivky, takže když zpíváme, dochází přirozeně ke stimulaci tohoto nervu. Ten pak dále působí aktivaci celého parasympatického nervstva a naše tělo se tak krásně uvolňuje.
  3. Zesílený terapeutický účinek má dále zpívání ve skupině. Proč? – Důvodů je hned několik. Lidé s psychickými traumaty, které jim způsobili druzí (často ti nejbližší), mají problém důvěřovat lidem. Přítomnost druhých lidí vnímají jako něco nepříjemného a ohrožujícího. Při skupinovém zpívání mohou zažít, že být s lidmi může být také hezké a posilující. Tuto pozitivní sociální blízkost navíc posiluje skutečnost, že se během zpěvu do těla uvolňuje zvýšené množství hormonu oxytocinu. To je hormon, který posiluje sociální vazby mezi lidmi. Člověk má pocit bezpečí a důvěry, má láskyplné pocity vůči sobě i druhým.

Pro dosažení žádoucího účinku je samozřejmě zapotřebí pravidelný a dlouhodobý trénink, v případě zpěvu se však jedná o velice příjemnou a dobrodružnou záležitost 🙂

Určitě to vyzkoušejte. Začněte si zpívat každý den chvíli. Zpívejte si sami doma pro sebe, časem určitě najdete odvahu zkusit to s někým dalším – třeba s dětmi. A pokud se vám článek líbil, sdílejte ho prosím. Díky 🙂

Zuzka Slavíčková
Vždycky mě fascinovala hudba a její schopnost zrcadlit stav lidské duše. Specializuji se na psychoterapeutickou muzikoterapii, jejíž stěžejní metodou je improvizace. V rámci sebezkušenostních kurzů muzikoterapie pomáhám hudebním profesionálům, amatérům i naprostým laikům rozvíjet kreativitu, upevňovat duševní zdraví a osobnostně růst. Můj příběh si můžete přečíst zde
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.