Vztahy hojnosti a vztahy nedostatku a jakou roli v nich hraje empatie

Můžete o sobě říct, že žijete život plný hojnosti a že jste s tím, jak plynou vaše všední dny, spokojení? Nebo máte spíš pocit, že jen přežíváte? Že se musíte namáhat, snažit, makat, a přitom to stejně k větší spokojenosti nevede? Možná jste už zkoušeli provést ve svém životě různé změny – jiná práce, nový dům, zdravé stravování, ale pořád to není ono? – třeba je tím důvodem, proč se cítíte nespokojení a nenaplnění, nedostatek kvalitních vztahů. Já jim sama pro sebe říkám „vztahy hojnosti.“ Chcete vědět, jestli takové vztahy máte? Případně co udělat pro to, aby se ty vaše stávající vztahy proměnily? Aby byly zdrojem hojnosti, aby obohacovaly vás samotné, ale i ty druhé? Pokud ano, potom čtěte dál.

Na prvním místě je potřeba podívat se na to, jak se takový naplňující vztah pozná. Je to zvláštní, ale mám dojem, že my lidé máme často docela špatný odhad – obdivujeme a toužíme mít za své přátele lidi, kteří jsou na první pohled okouzlující a zábavní, ale když s nimi potom vztah navážeme, často si nevšimneme, že nám tato „přátelství“ vlastně nepřinášejí nic moc pozitivního.

Takže: jak poznám obohacující vztah?

Abychom dokázali poznat obohacující vztah, musíme být nejprve schopni vnímat sami sebe a své pocity.

Co to znamená? Znamená to, že když jsme s nějakým člověkem, máme se zaměřit na to, co my sami v jeho přítomnosti pociťujeme.

Je to pokoj nebo spíš neklid? Spokojenost nebo nespokojenost? Můžeme v přítomnosti toho druhého uvolnit a být sami sebou? Nebo je to spíš tak, že jsme celou dobu ve střehu, zatínáme svaly, máme mělký dech a nejraději bychom co nejdřív utekli pryč?

Toto všechno mohou být první signály, které nám napovídají, jakého člověka máme před sebou.

Znovu opakuji, že mě překvapuje, jak málo lidí tomuto druhu informací věnuje pozornost a bere je vážně. Jsme totiž zvyklí zaměřovat se na to, co říkají slova. Dnes už ale víme, že paralelně s verbální komunikací probíhá komunikace neverbální, a její působení má na utváření vztahů mnohem větší vliv než jen slova, která si vyměňujeme. Má to být něco kolem 70%. Takové číslo už myslím stojí za pozornost 🙂

A co když tuto schopnost vnímat své pocity nemám?

Pokud se cítíte citově otupělí, může to být znamení, že převážně žijete ve vztazích nedostatku. Může to také být tak, že sice nějaké pocity v přítomnosti druhých lidí míváte, moc jim ale nedůvěřujete. Různými způsoby ty druhé omlouváte, když vám ublíží, řeknete si, že to přece určitě tak nemysleli. Pokud to tak máte, měli byste se dát se svými pocity znovu do řeči, učit se jim naslouchat a brát vážně to, co vám říkají.

Proč jsou pocity tak důležité? Nešlo by to bez nich?

Na toto místo by se hodil argument, že přece láska nestojí jenom na pocitech. Můžu usilovat o dobro toho druhého, a nic při tom necítit. Je to pravda. Každý vztah se v různých obdobích nachází v různých fázích. Roste, stagnuje, je v krizi, prohlubuje se, a tak dále. Také si myslím, že jsou zkrátka etapy, které se vyznačují citovou chudobou. Rozhodně se však nesmí jednat o trvalý stav. A už vůbec nemůže jít o základnu, na které se mezilidské vztahy odehrávají. Proč?

Jako lidé máme vůli, rozum a city. A do vztahů ke druhým je potřeba zapojit všechny tyto tři mohutnosti. Pokud zapojuji jen vůli, sice mohu říkat, že chci pro druhé jen to nejlepší, ale když mi chybí empatie, nedokážu se do druhého vcítit, abych mohl poznat, jestli to, co pro něj chci já, chce také on.

Pokud zapojuji jen rozum, může to vypadat tak, že sice vím, co bych mohl pro druhého udělat, ale chybí mi vůle, takže se nic nestane.

City jsou ve vztazích veledůležité ze dvou důvodů:

  1. jak už bylo řečeno, se s jejich pomocí do druhého vciťuji (jsem empatický): vnímám signály, které ten druhý vysílá: Jsou mu moje projevy náklonnosti příjemné? Nemá jich už dost? Nepotřebuje si ode mě už odpočinout? Nemá ze mě strach?
  2. slouží jako palivo, jsou impulzem, který dokáže u druhého aktivovat citovou odezvu. Emoce nám práci v navazování a udržování vztahů velmi (!) usnadňují. Vztahy pak nejsou dřina 🙂 Samozřejmě za předpokladu, že osoba, vůči které své impulzy lásky vysílám, není „z kamene“ a je schopna na moje signály zareagovat.

Jak tedy poznáme vztah hojnosti?

oba partneři ve vztahu v sobě mají tolik lásky, že jí část ze své vlastní hojnosti rádi tomu druhému dají, a dokáží také od druhých lásku přijímat.

ve vztahu hojnosti se nemusíme před projevy lásky druhého skrývat a můžeme je přijímat, protože ten druhý vnímá signály, které vysíláme a bere je vážně. Pozná, kdy už jeho projevů náklonnosti máme dost, a dokáže se včas stáhnout. To vše díky tomu, že je empatický.

Jak se pozná vztah nedostatku?

ve vztazích nedostatku jsou oba partneři „hladoví“ a mají sami každý málo lásky. Myslí si, že ji dostanou od toho druhého. Láska je pro ně něco, co je náročné a namáhavé. Takoví lidé vnímají lásku jako něco, co si musejí zasloužit. Myslí si, že se musejí vzdát sami sebe, aby si získali lásku druhých lidí.

ve vztazích nedostatku převažuje funkčnost: jde například hlavně o to, aby děti poslouchaly, byly hodné a pilně se učily. Partnerka musí být v první řadě přitažlivá a reprezentativní. Muž je tu od toho, aby vydělával a nosil domů peníze.

lidé, kteří vedou tento druh vztahů, mají málo soucitu sami se sebou, a proto se ani nedokáží dostatečně vcítit do druhých lidí (jsou málo empatičtí nebo nejsou empatičtí vůbec).

Možná jste si všimli, že se zde neustále skloňuje slovo EMPATIE. Je to tak. Konkrétně jde o empatii citovou. Existuje totiž také tak zvaná studená, rozumová empatie, která spíš znamená, že si dokážeme představit, co si asi druhý člověk myslí. Je to právě citová empatie, tedy schopnost naladit se na druhého člověka, která nás uschopňuje utvářet takové vztahy, které jsou obohacující pro nás i pro naše blízké.

Přeji vám, tedy, milé čtenářky a čtenáři, abyste si – třeba i díky informacím v tomto článku – postupně vypěstovali cit pro to, jak vypadá vyživující forma lásky, jak vypadají vztahy hojnosti. Abyste si začali všímat jejích projevů ve vašem každodenním životě.

Jednou z možností, jak začít, je – jít na to přes zpěv. Zpěv je totiž záležitost nejen hlasivek (jak si mnozí myslí), ale zejména těla. A tělo, to je – jak známo –  sídlem emocí. Emoce vznikají v těle. Když s pomocí zpěvu tělo rozhýbete, nabudíte, rozvibrujete, oživíte v sobě také své (možná někdy i potlačené) emoce. Vlastně celí jako když obživnete. Je to jako s živou vodou z pohádky o Zlatovlásce 🙂

Ukážu vám, jak na to, abyste zpívali lehce a dosáhli tak požadovaného účinku. Napište mi, objednejte se na konzultaci nebo rovnou na kurz. Budu se na vás těšit 🙂

 

Zuzka Slavíčková
Vždycky mě fascinovala hudba a její schopnost zrcadlit stav lidské duše. Specializuji se na psychoterapeutickou muzikoterapii, jejíž stěžejní metodou je improvizace. V rámci sebezkušenostních kurzů muzikoterapie pomáhám hudebním profesionálům, amatérům i naprostým laikům rozvíjet kreativitu, upevňovat duševní zdraví a osobnostně růst. Můj příběh si můžete přečíst zde
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.